Spolu to zvládneme..! 10.kapitola

22. července 2013 v 20:27 | Peťaaa |  Spolu to zvládneme..!


10. kapitola

Dneska jsem si pro váš připravila dlouhou část! Doufám, že to některé z vás neodradí od čtení, jelikože dlouhé články nejsou v oblibě. Přeji příjemné počtení a za každý komentář budu ráda. :)


Jenže to mě za chvilku přestalo bavit. Drake v klidu seděl v křesle a mě si nevšímal. Ale já myslela, že se uhryžu nudou.
,,Draku, nikdy jsi mi vlastně neřekl, proč po tom prstenu tak toužíš," začala jsem. Vlastně jsem ani nečekala, že odpoví, ale on mě opět překvapil a odpověděl.
,,Protože chci být nesmrtelný," řekl tu větu jako samozřejmost. Nedával do ní žádné emoce a i oči nechal zavřené.
,,To není pádný důvod a navíc nesmrtelný už jsi," konstatovala jsem. Otevřel oči a prohlédnul si mě, jak sedím na gauči dlaně položené na koleně a mám nejistý výraz ve tváři.
,,Jenže stále mě ohrožuje obyčejné dřevo v mém srdci. Z tohohle se už neproberu, ale s prstenem ano! Nic mě nezabije!" říkal to s neuvěřitelným nadšením. Přála bych mu to, kdyby mě to, ale nestálo život. Ovšem touhle větou jsem náš rozhovor nechtěla ukončit.
,,Přece v tom musí být nějaký háček. Příroda by nenechala něco bez ALE,"
,,Asi nechala, protože jsem si o tom prostudoval vše a nic se o ALE nepíše," Oba jsme dali na to ALE důraz, čímž jsme ho pozvedli do hlavní role.
,,Já vím, o co ti jde," řekl a díval se mi přitom do očí.
,,O co?" nazvedla jsem jedno obočí a vážně čekala co z něho vyleze, protože ani já neměla páku, jakým směrem rozhovor smiřuji.
,,Chceš mě přesvědčit, že mít ten prsten bude na obtíž a kdyby měl nějaké ALE tak bych ho mohl obejít,"
,,To není pravda!" vykřikla jsem, což zaskočilo jak jeho tak mě. Nechtěla jsem křičet, jenže výkřik této věty mi ukázal ten neznámý směr. Měl pravdu. Opravdu jsem v koutku duše doufala, že ho přesvědčím a já z toho vyváznu živá a zdravá doma s rodinou. Ovšem ten koutek tam stále byl i s nadějí a já se jí nehodlala jen tak vzdát. Rozhodla jsem se na to jít oklikou a použít něco z jeho a Harryho hádky. Což mě přivádí k otázce: Kam asi zmizel?
,,Jak dlouho jsi upír?" zeptala jsem se. Teď nadzvedl jedno obočí on.
,,Už to bude 100 let proč?"
,,Protože zatímco u tebe to bude 100 let u mě to bude za dva týdny 18." Jeho pohled mě vyzýval k pokračování. Netušil kam tímhle mířím.
,,Ty sis už svůj život vlastně prožil a mě teprve čeká. To ti vážně nevadí, že mi ho zatrhneš?" A nastalo ticho. Dlouhé ticho. Nad něčím přemýšlel a já nevěděla nad čím. Možná si uvědomil, že mu to přece jenom některé výčitky dělá. Neměla jsem další čas to popřemýšlet, protože mě přerušil jeho hlas: ,, Já si ho taky neprožil," Jo dobře, tak tohle jsem opravdu nečekala. Naše konverzace je zřejmě hra, ve které je pravidlo zaskočit toho druhého. A jemu se to povedlo na plné čáře.
,,Jak to?" to byla asi jediná odpověď, kterou jsem mu nato mohla říct. Vstal a postavil se ke mně zády. Svůj pohled věnoval přírodě za oknem. A já si připadala stejně jako ten večer, kdy stál u mého okna a přemlouval mě ať jdu s ním na večeři.
,,Moje rodina mě nikdy neměla ráda. Když mi byly 3 roky narodil se mi brácha. Určitě ho znáš jmenuje se Harry." Harry ten Harry, který mě tady malém znásilnil?
,,Ano ten," odsouhlasil moji myšlenku. Zřejmě mu bylo jasné, že nad tím zapřemýšlím.
,,A otec s matkou se starali jenom o něj. Považovali ho na nejhodnějšího syna dějin, zatímco mě za ztrátu času! Kolikrát jsem slyšel matku jak otcovi říká, že kdyby se Harry narodil jako první, druhé dítě by ani počít nechtěla. Vystěhovali mě z vlastního pokoje, protože byl větší než bratrův. Zavřeli mě do malého krcálku, dalo by se to porovnat s pokojem Harryho Pottera. Když mi bylo 17 let přišel zamnou Harry, že ho nebaví být hodný kluk. Doufal, že mu nějak pomůžu, ale když jsem odmítnul naštvaně odešel a do večera jsem ho neviděl. Rozhodl jsem se ho jít hledat. Jenže jsem ho nenašel. Když už byla opravdu tma vzdal jsem to a šel zpátky domů. A Harry seděl vedle matky a obličej měl samou modřinu a šrám. Rodičům nakecal, že jsem ho zmlátil. Otec řval jako vzteklý lev a i já opouštěl dům s modrým obličejem. Zapřísáhnul jsme se, že už nikdy ani s jedním nepromluvím. Našla mě jedna starší dáma na ulici a nabídla mi azyl. Jenže, když jsme přišli k ní zavřela mě do jejího domácího vězení a do mých 20 let mě mučila. Potom se rozhodla proměnit mě v upíra, prý to bude potom větší legrace. 10 let jsem jako upír seděl v koutě vězení a díval se na všechny ty lidi, kteří prošli vším co já. Jenže oni neměli to štěstí, že je proměnila v upíry. Je zabíjela pouze s tou představou a já to všechno viděl. Byl jsem v tom vězení 50 let. Vždy, když se stěhovala brala mě s sebou. Byl jsem něco jako její příruční taška. Když jsem neposlechnul nebyl pro ní problém polít mě sporýšovou vodou, přelámat mi kosti v těle, dřevem mi hladit srdce nebo ho těžkat v ruce. Později mi dovolila volně se pohybovat po domě a nebýt jen ve vězení. 85 let jsme spolu byli a nebylo dne, kdy jsem se nebál smrti. Jednou jsme se znova stěhovali, tentokrát do Kostariky. Tu noc zamnou přišel kluk a pomohl mi dostat se ven. Ona ležela v ložnici s kůlem v srdci. Později jsem se dozvěděl, že ten kdo mě zachránil je můj bratr Harry. I on se stal upírem, ale ve 45 letech, proto i když je mladší vypadá starší jak já. Jeho proměnila naše známá, o které jsem neměl tušení, že existuje. 15 let. To je doba, kdy jsem žil já, proto chci ten prsten…,"
,,Aby si se nemusel bát smrti," dokončila jsem příběh za něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama