Duben 2013

Přemožitelka 2. kapitola

29. dubna 2013 v 17:12 | Peťaaa
Ahoj El." Pozdravili mě nejlepší kamarádky. Brunetka Bonnie a blondýnka Caroline. Když jsem se konečně popusinkovali a poobjímali vyšli jsme chodbou jako hvězdy kterým vše patří semnou v čele. Spolužáci nám uhýbali a my si připadali jako naprosté hvězdy. Sedli jsme si do lavic a čekali až zazvoní. Do třídy přišla učitelka McQuerová s malou černovlasou drobnou dívkou. Neusmívala se spíž se bála nebo styděla.
,,Žáci, tohle je vaše nová spolužačka Clair. Je nám ctí, že nastoupila na naší školu. Eleno, dávám ti jí na starost!"
,,Ano." V lavici sedávám sama a tak jí učitelka posadila ke mně.
,,Ahoj jsem Elena." Nabídla jsem jí ruku, ale ona mě ignorovala. Popravdě mě to mírně urazilo. Měli jsme chemii. Nenávidím tento předmět. Kdyby ho vyškrknuli z rozvrhu vůbec mi by to nevadilo. Zazvonilo na přestávku a dívka vypálila z lavice. Rychle jsem se vyrazila za ní, aby se mi neztratila. Dohonila jsem jí u skříněk.
,,Hele co máš za problém?" zeptala jsem se. Zase mě ignorovala.
,,Já vím, že první den na nové škole je stresující, ale nemusíš být zlá."
,,Já nejsem zlá! Jen nestojím o to aby mě nějaká holka z vyšších vrstev poučovala!"
,,No promiň! Nejsem žádná holka z vyšších vrstev, to co teď jsem mě stálo dost námahy a vypracovala jsem si to sama! A odkdy tě poučuji? Mým úkolem je ti ukázat školu a ne dávat rady do života mě je taky nikdo nedával." Tímhle jsem naší hádku ukončila. Neměla jsem zájem o tom, aby naší hádku za chvíli poslouchala celá chodba. To ten den pěkně začíná. Odešla jsem ke své skřínce, abych si vzala učebnice na další hodinu. Chodbou se rozezněly vzdechy, výdechy a slastné mlaskání. Nemusíte být Holmes abyste poznali, že právě prochází Taylor Veliký. Veliký není jeho skutečné příjmení, vlastně nikdo neví jaké je to skutečné, ani jeho nejlepší kamarádi. Je to kapitán mužstva a nejvíc sexy chlap na této škole. Každá holka na této škole má pro něj slabost. Upřímně, patřím mezi ně. Byli jsme spolu párkrát venku a po pravdě myslím, že se mu líbím.
,,Ahoj El." Pozdravil mě a nahodil sexy úsměv.
,,Čau."
,,Dneska večer se mi o tobě zdálo."
,,Co jsem provedla, že jsem měla tu čest?"
,,Tím, že jsi krásko. Zvu tě na mejdan u mě doma. Dnes v půl deváté vyzvednu tě v 8."
,,Tak fajn" Políbil mě na ruku a zase si odkráčel přičemž stihnul pár holek plácnout přes zadek. Prasák. Zajímalo by mě kolika holkám řekl to samé co mě. Ohlídla jsme se kolem sebe. Víte jak jsem říkala, že patřím mezi oblíbené? No.. tak se to krásně vyvažuje s nenávistí. Jsem asi jedná holka se kterou se Tay baví víc jak 2 minuty a neříká jenom, že mám hezký zadek, i když ten můj za pochvalu stojí. Někdo mě poklepal po rameni. Byla to Clair.
,,Chtěla jsem se ti omluvit. Bylo to přehnané, ale prostě jsem se ráno pohádala s rodiči protože tady nechci být. Je toho na mě moc." Na očích jí byl vidět soucit, a že je jí to fakticky líto. Jen jsem se usmála a vzala jí kolem ramen.
,,Takže co chceš vidět jako první?"
,,Třeba učebnu ve kterou máme příští hodinu." Zasmáli jsme se. Kráčeli jsme uličkami a konečně jsem do šli do pavilonu D učebny 150E. Zajímalo by mě kdo ty učebny čísloval a kdo vymyslel ty stupidní pavilony.

Pocity

25. dubna 2013 v 15:57 | Peťaaa |  Jednorázovky
Ležela nehybně na posteli a nechala se ovívat letním vánek z otevřeného okna. Všichni už dávno spali, jelikož budík po její pravici ukazoval 23:00. Jí se ovšem spát nechtělo, nemohla pořád myslela na něj. Na muže, který se jí líbí, ale odmítá si to přiznat. Láska mezi klukem se kterým chodila se vytrácela.. teda, alespoň z její strany. Měla na výběr. Ovšem přemáhal jí strach, že si vybere špatně. Srdce jí bušilo silně. Vstala, aby mohla přivřít okno, jelikož se hnal silný letní vítr. Zastavila se u komody, kde ležela otočená fotka. Vzala jí do obou rukou. Byl tam on. On který jí ještě do ne dávna dělal šťastnou, ve kterém měla všechnu důvěru. Všechno bylo pryč. Všechno zbylo jenom v téhle fotce. Políbila jí a jemným pohybem jí roztrhla. Fotka skončila na dně prázdného koše. Neposedná slza se skoulela dolů po tváři. Lehla si zpátky a přikryla se přikrývkou. Něco spadlo na zem. Ohnula se proto. Nahmatala knihu a zvedla jí. Rozsvítila malou lampičku aby si mohla předmět lépe prohlédnout. Deník. Věc, která ještě stále skrývala její největší tajemství, myšlenky a plány. Byl nedotčený a už se na něm začaly usazovat zrnka prachu. Otevřela jej. Hluboký nádech a celý deník od zápisku 23.5.2009 začala číst, celý od znova. Zápisky nutily moje neposedné slzy koulet se po mé tváři. Čtení celého deníku jí zabralo 30 minut. Ublížila mu. Ublížila jim oběma. Tak moc si přála, aby nebyla jako její přesná kopie a nestalo se. Byla přesně jako ona. Každého bratra v něčem využívala. Měla je jako rozptýlení, které když se nehodí dáte do kouta. Uvědomovala si to, ale na všechno tohle bylo pozdě. Každý další den rostla její láska k druhému bratrovi a ta první se vytrácela. Hledala nějakou cestu. Cestu, který ještě v jejím srdci nebyla nalezena nebo nebyla zpřístupněna. Neexistovala. Zavřela deník a položila ho na poličku vedle sebe. Zachoulila se v dece a snažila se usnout. Okno se prásknutím zavřelo. Zvedla hlavu a výhled jí zacláněla mužská hruď. Věděla přesně kdo to je, ale i tak se neodvážila zvednou hlavu, aby vzhlédla do jeho očích. Oči se vlhčily a muž stál pořád jako přikovaný. Cítila na sobě jeho pohled, který jí dával jasně najevo, že ona musí udělat ten první krok. Věděl o všem. Přece on jí tady vždycky navštěvoval, díval se na ní z okna, zůstával s ní, když potřebovala nikdy jí neopustil. Potřebovala ho cítit. Vědět, že on její city taky opětuje. Zvedla se na kolenech a skočila mu do náruče. Jeho silné paže jí objaly a přitiskly si k sobě. Přesně tohle potřebovala. Objetí. Potřebovala ten náboj jeho lásky. Zapletla ruku do jeho kadeří a chtěla mu zašeptat, že ho miluje, ale předběhl jí. Po dlouhé době byla zase šťastná. Přemáhala jí únava, ale odmítala si to přiznat, chtěla ho pořád objímat.

Sobota, půlnoc, žena v objetí svého milovaného a minulost leží na dně odpadkového koše.

Spomienky starých rodičov

25. dubna 2013 v 15:34 | RaMOONa |  Jednorázovky
Spomienky starých rodičov
Bol chladný letný podvečer, keď som prišla k mojím starým rodičom. Bola som ešte len pri dverách a starká ma už s radosťou vítala.
"Vitaj, dievka moja! Tak si nakoniec predsa len prišla?" spýtala sa ma nízka starenka, teda moja starká, s úsmevom na tvári. Nežne som sa na ňu usmiala, objala som ju a odpovedala som: "Prišla, starká. Je už na tom starký lepšie?" Pozrela som sa do jeho izby a kráčala som smerom k jeho posteli, kde ležal. Keď ma zbadal, tvár sa mu rozžiarila. "Ahoj, starký. Cítiš sa lepšie? Ani takéto počasie mi nezabráni v tom, aby som vás prišla navštíviť. Som takmer Superman," zavtipkovala som a podišla som k nemu. Úsmev sa mu poihrával na tvári a očká mu žiarili ako dve hviezdy. Ešte stále sa usmieval nad mojím pokusom o vtip. "Už je mi... lepšie...," snažil sa prehovoriť starký. Nebolo to jednoduché, nie v jeho prípade. Má ochrnutých 70% tela, z čoho vyplýva, že sa mu telo ťažko ovláda. Preto iba leží. "Star...ká ti dá vo...du," prehovoril starký tak potichučky, že som to ledva počula. Pozrel sa smerom k dverám a ja som pochopila, ako to myslel. Nechcel, aby som ho videla v takomto stave. Urobila som mu po vôli. "Dobre starký, tak teda idem. Onedlho sa vrátim, neboj sa," povedala som a odišla som za starou mamou. "Už som ti priniesla vodičku, aby si nám nezomrela od smädu," povedala starký a usmiala sa na mňa. "Ďakujem. Starká? Porozprávaj mi o tom, aký bol starký, keď bol mladý. Prosím," zažmurkala som na ňu, pohodlne som sa usadila a chúďa starká nemala na výber. "Vieš, tvoja prastará mama Tonka, starkého, nevychovávala. Narodil sa jej, keď bola ešte príliš mladá a nepripravená na dieťa. Tak ho vychovávali jej rodičia, Tonkovi starí rodičia. Jeho stará mama oňho najmenší záujem, preto Tonko trávil väčšinou voľného času so starým otcom. A to bolo dobre. Starý otec ho naučil rybárčiť, hrať futbal, dokonca stavať búdky pre vtáčiky. A keď prišiel september, Tonko v škole nechýbal. Podarilo sa mu vyštudovať dokonca až vysokú školu. Potom začal pracovať v Merine. Tam stretol mňa," starká prestala na chvíľku rozprávať a pousmiala sa nad tou spomienkou. Onedlho zasa začala pokračovať: "Vypracoval sa až na pozíciu generálneho riaditeľa firmy. Ako rástli jeho úspechy, tak isto aj naše deti. Prerobili sme dom, ktorý nám zanechal jeho starý otec po smrti a boli sme všetci šťastní. Dokým neprišiel jedného dňa Tonkov otec, Peter. Dožadoval sa majetku a peňazí. Tvoj starký ho nechcel ani vidieť, pretože ich opustil hneď po Tonkovom narodení. Tak napokon Peter odišiel. Už sme o ňom viac nepočuli. Takto nám pribúdali starosti a onedlho aj prvé vnúčence. A ďalej už vieš, ako to bolo," usmiala sa na mňa starká. Vďačne som jej poďakovala. Zrazu som začula: " Buch! Trésk!" "Starká, počula si to?!" spýtala som sa so strachom. Pozrela som sa na starkú a obe nás napadlo to isté. Starký. Utekala som k nemu do izby, no už bolo neskoro. Starký mal zavreté oči a úsmev na tvári. Z oči sa mi začali liať slzy. "Starký!" skríkla som akoby do prázdnoty. Kľakla som si na kolená a oprela som si hlavu o jeho posteľ. "Prečo?" pýtala som sa niekoho, od koho som odpoveď dostať nemohla. "Prečo plačeš, dievčatko moje?" "Starký! Nič sa ti nestalo? Si v poriadku?" "Som v tom najlepšom poriadku," usmial sa na mňa. V tom som si niečo uvedomila. Takto rýchlo nerozpráva môj starký. Zrazu som sa ocitla u starkej v posteli. Bol to len sen. Starký je v poriadku. Bežala som za ním do izby a naozaj. Bol živý a zdravý .
Vyobjímala som ho a pošepkala som mu do ucha: "Starký, si hrdina, bojuj."